Platonická láska je, když někoho milujeme kvůli platu.

Frajer vyleze na barovou židli, kopne do sebe panáka, spadne dolů a praští se do palice. Všichni myslí, že je mrtvý. On se ale zvedne, vyleze zpátky na židli, dá si dalšího a zase žuchne. Zůstane ležet, vyplazí se z hospody, přeleze silnici, otevře doma dveře a svalí se rovnou do postele. Ráno mu manželka říká: „Tys včera zase chlastal, viď? Vypadáš jak dobytek.“ „Proč myslíš?“ „Ráno tu byla hostinská a přivezla ten tvůj invalidní vozejk.“

Děda vzpomíná: Když jsem byl malý, dala mi maminka 20 Kčs a poslala mě do obchodu. Přinesl jsem dva chleby, dvě mléka, balíček bonbonů, čokoládu, deset vajíček, koblihu a ještě mi zůstalo na kolotoč.Dnes už to není možné, mají tam plno těch zkurvených kamer …

Plzeňák přijede do Prahy a ptá se paní: „Prosím vás, nemáte dvacet korun?“ „Nemám.“ „Ty jo, to mám tě samý drobný...“ Ale víte, jaký je nejhorší dialog, který schytáte v Plzni? Ptáte se: „Paní, prosím vás, em...?“ A paní odpoví: „Mim.“

Soutěž národů o nejlepší škrabku na brambory. Přijedou Američani, přivezou chromovanou bednu. Nasypou tam koš brambor, zabzučí to a padají krásně oloupané brambory. Rusové zblednou, ale pozvou komisi do Ruska. Tam stojí obří dřevěná bedna jak stodola. Nasypou tam vagon brambor. Dole se otevřou dvířka a padá brambora: plumm... plumm... plumm... Pak se najednou dvířka rozrazí úplně, vyleze upocený mužík s plnovousem, utírá si čelo a řve: „Ostatní to tam zasypalo, sám to nestíhám, blyat!“